Miroslav Šedina
Životopis Ing. Miroslava Šediny, bývalého velitele 7. výsadkového pluku zvláštního určení
Miroslav Šedina se narodil 31. prosince 1930 v Mirošovicích v okrese Kutná Hora. V létech 1936 až 1941 vychodil obecnou školu v Malejovicích, následně pak měšťanku v Uhlířských Janovicích. Od roku 1945 do roku 1948 studoval na gymnáziu v Kolíně. V roce 1948 mu vesnická organizace nabídla vstup do KSČ. Po prázdninách opustil reálné gymnázium a nastoupil do Školy důstojnického dorostu v pardubických kasárnách. Posláním těchto škol bylo připravit mladé chlapce pro další studium na vojenských školách. Zde se seznámil nejen s vojenskou službou, ale také se šikanou v té nejhorší podobě. To v něm vypěstovalo prudký odpor ke všem podobným jevům a v budoucnu proti nim nekompromisně zasahoval.
–
–
Z Hranic do Moskvy
Po úspěšném absolvování školy důstojnického dorostu nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích a rok poté do Lipníka nad Bečvou. Zde byl vyřazen jako poručík a zůstal ve škole jako učitel střelecké přípravy. Po roce pak byl v rámci reorganizace přemístěn do Ružomberka. V roce 1953 byl vybrán ke studiu na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě a povýšen do hodnosti nadporučíka. V témže roce se také oženil. V hlavním městě Sovětského svazu studoval tři roky. V posledním roce se vyučování přesunulo do letního tábora u Lvova. Během studia poznal významné památky v Moskvě a bojiště 2. světové války v okolí, např. bojiště u městečka Naro Fominsk, kde byl v roce 1941 zastaven útok nacistické armády asi 20 km od Moskvy.
Poučení a varování
Po ukončení studia se vracel vlakem ze Sovětského svazu právě v době, kdy začalo obsazování Maďarska Sovětskou armádou v souvislosti s povstáním v roce 1956. Ve stanici Čop se vykládaly tanky, které odtud mířily do Maďarska. To pro něj byl poučný a varovný zážitek. Po návratu z Moskvy a krátké dovolené byl povýšen do hodnosti kapitána a jmenován náčelníkem štábu motostřeleckého pluku v Chebu. Mezi jeho povinnosti patřil i zvláštní úkol -řízení utajovaných zemních obranných prací na státní hranici a úzká spolupráce s pohraniční stráží v tomto prostoru. V Chebu se mu také narodil syn Miroslav.
Nástup do Holešova
V roce 1959 byl získán k průzkumně výsadkovým jednotkám a byl jmenován velitelem průzkumného praporu v Prešově, který byl ve svazku výsadkové brigády, ale odborněřízen zpravodajskou správou generálního štábu. Zde také absolvoval výsadkový kurz a prove-dl první seskoky z balonu a letadla. Rok nato byla výsadková brigáda přemístěna na Moravu. Hlavní část do Prostějova, průzkumný prapor a jeden další do Holešova. Šedina byl povýšen na majora a s rodinou se opět stěhoval, tentokrát z Prešova do Holešova, kde se mu narodila dcera Hana.
V roce 1961 vznikl v Holešově 7. výsadkový pluk zvláštního určení. Major Šedina se stal jeho velitelem. Zástupcem byl podplukovník Košan a náčelníkem štábu major Horváth a krátce poté major Dufek. Posláním pluku byl výcvik výsadkových průzkumných skupin s cílem zajišťovat průzkum vojsk případného protivníka, zejména přesuny vojsk z vnitrozemí na frontu, a zjišťovat rakety – nosiče jaderných zbraní, a to až do hloubky 500 km. Část skupin byla cvičena i na ničení raket v palebných postaveních.
Vstup vojsk
V roce 1966 byl Šedina povýšen do hodnosti podplukovníka, předal velení pluku podplukovníku Košanovi a nastoupil na zpravodajskou správu generálního štábu do Prahy. Rodina se přestěhovala do Lysé nad Labem.
Po vstupu vojsk byl pro svoje politické názory a nesouhlas s okupací vyloučen z KSČ. K vyloučení nemalou měrou přispělo i to, že odmítl napsat odsuzující hodnocení na velitele pluku Vladimíra Košana a náčelníka štábu Jiřího Dufka, které mělo vést k jejich odvolání z funkcí u pluku.
Podplukovník Šedina byl přemístěn k spojovacímu pluku do Litoměřic. To však bylo jen přestupní stanicí pro postupné propouštění nežádoucích důstojníků z armády do zálohy v předem stanovených termínech. Z Litoměřic byl také skutečně v roce 1971 propuštěn do zálohy.
Civilní život
Po odchodu do civilního života nastoupil u firmy Kancelářské stroje. Jako člověk velmi schopný, nadaný a vynikající organizátor se v krátké době vypracoval na místo vedoucího programátora. Naučil se poměrně rychle programovat v jazycích Assembler a Cobol. Stal se jedním z vedoucích v oboru systémového inženýrství. Spoluvytvářel a zaváděl automatizované systémy řízení podniku (ASŘP). Od tohoto podniku dostal podnikový byt v Praze-Řepy, kde bydlel až do své smrti.
Po odchodu do důchodu pracoval dva roky jako řidič autobusu u Dopravního podniku hl. m. Prahy a poté jako vedoucí skladník ve velkoobchodu s potravinářským zbožím. Jeho manželka zemřela náhle ve věku 54 let. Po roce 1990 byl Miroslav Šedina rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka.
Podle písemného originálu napsal Ing. Jiří Dufek.
(Napsáno pro Klub vojenskýchvýsadkových veteránů Holešov a časopis Holešovsko v prosinci 2009.)
Miroslav Šedina zemřel v sobotu 7. srpna v roce 2010.
Z osobních vzpomínek Miroslava Šediny na okupaci v srpnu 1968
„V osudném období srpna 1968 jsem přijel z Prahy na celý týden, abych provedl seskoky z letounu, což bylo povinností každého aktivního výsadkáře. 21. srpna kolem 2. hodiny ranní mně volal velitel pluku pplk. Košana a oznámil mě, že vojska Varšavské smlouvy obsazují Československo. Rychle jsem se dostavil do kasáren. Horečně jsme přemítali a posuzovali, co nás čeká. Pluk byl uveden do bojové pohotovosti v kasárnách. Navázali jsme spojení s vedením města. Vyslechli jsme rozhlasový projev prezidenta republiky, ve kterém nabádal, aby se vojska nestavěla na odpor se zbraní v ruce.
Přibližně v 6.30 hod. přijela od města po silnici ke kasárnám ve směru na Fryšták kolona tanků a zastavila naproti kasárnám. Připnul jsem si na opasek pouzdro s pistolí a spolu s velitelem pluku a náčelníkem štábu jsme vyšli z velitelské budovy a zamířili k bráně kasáren. Tam již stál ruský důstojník se svými podřízenými. Začal se rozčilovat, že mám zbraň a co si to dovoluji. Řekl jsem mu rusky, že já mám pistoli a on navíc 20 tanků. Řekl, že je velitel praporu ze zakarpatské gardové divize a že může při každém odporu natočit hlavně tanků a rozstřílet kasárna na padrť. Odpověděl jsem, že při takovém násilném aktu nám stačí dát domluvené znamení, otevřou se okna v patrech, vysunou se z nich pancéřovky a tarasnice a v krátké chvíli bude tankový prapor zničen. Jak se bude cítit, až bude hlásit veliteli gardové divize, že jeho prapor před kasárnami shořel. To ho zarazilo. Potom jsme se v klidu domluvili, že kasárna neobsadí, utáboří se na sklizeném poli asi 200 metrů od kasáren a žádal o odběr vody pro potřeby praporu.
Nečekaná, ale vítaná pomoc přišla od města Holešova. Shromáždili asi 30 prázdných nákladních aut, která vyslali na silnici ke kasárnám. Dlouhá kolona těchto aut pomalu projížděla po silnici kolem tankového praporu za neustálého halasného troubení. Dojela až do nejbližší vesnice, kde se otočila a manévr se opakoval zpět jízdou do města. Tato hřmotná akce dokázala, jak město soucítí se svou posádkou a jak ji podporuje.
A ještě k akci osvoboďte Dubčeka. Byla to nesmyslná akce. Nebylo známo, kam byl Dubček s dalšími politiky odvlečen, nebyly k dispozici prostředky pro určené jednotky. Dvě letadla IL-14 stojící na letišti v Holešově mohla být po vzletu sestřelena. Přesun jednotky určené k osvobození Dubčeka byl brzy po výjezdu z Holešova zastaven. Ve stráních nad Holešovem vojáci budovali utajeně obranná postavení. Navštívil jsem je v lesích osobně. Byli bez jakéhokoliv zajištění a zřejmě byli také rychle odhaleni okupačními silami. Proti této akci jsem důrazně protestoval jako sebevražedné a můj protest byl vyslyšen.“