Jaromír Studnička
špičkový radista, vyhozený komunisty
Jedním ze zakládajících praporčíků 7.výsadkového pluku zvláštního (VPZU) určení byl Jaromír Studnička -rodák z Pardubic. Narodil se 26. 7.1934, dětství prožíval střídavě v Lomnici nad Popelkou a Sobotce u prarodičů. Po ukončení základní školní docházky se vyučil v Semilech v oboru tkalcovství a nastoupil do zaměstnání v podniku „SeBa Tanvald“. V roce 1953 nastoupil do uranových dolů Horní Slavkov, kde pracoval na Dole Svatopluk jako geofyzik. V zaměstnání byl společně s vězni.
Na základě povolávacího rozkazu nastoupil základní vojenskou službu k 72. výsadkovému praporu v Košicích jako spojař radista. Později byl převelen k 65. výsadkovému praporu do Prešova, kde se také seznámil se svou budoucí ženou. Po absolvování základní vojenské služby zůstal u výsadkového vojska jako specialista, který cvičil vojáky radisty. V roce 1957 byl jako špičkový radista vybrán a zařazen na funkci náčelníka spojení právě vznikající speciální roty zvláštního určení v Sabinově. Po přestěhování roty do Prešova a transformaci na prapor zastával funkci staršiny roty. V roce 1960 přešel i s praporem do Holešova a po rozšíření praporu na 7. VP ZU byl jako odborník zařazen ke spojovacímu uzlu tohoto útvaru. Vyznačoval se svědomitostí, vysokou odborností a spolehlivostí. Bylo nesporně i jeho zásluhou, že spojovací uzel byl vždy hodnocen výtečně, a to i ze strany nadřízených orgánů. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 tohoto důstojníka lidově-demokratické armády připravila o všechny iluze, které měl o dobrotě komunistického systému. Po zrušení 7. VPZU, v důsledku statečného postoje tohoto útvaru vůči sovětským okupantům, byla většina vojáků z Holešova převelena do posádky v Prostějově. Jaromír Studnička přešel nejdříve s ostatními do Prostějova, ale jeho působení zde nemělo dlouhého trvání. Právě jemu šlo na vrub, že s vojenským radiovozem zajišťoval vysílání Českého rozhlasu v kritických srpnových dnech, což se později negativně projevilo na jeho hodnocení. Navíc, jak sám říká, „nechtěl být u zdroje zpravodajských útvarů, sloužících komunistickému režimu, ani v míru, ani ve válce“ a požádal o přeložení do Ženijně technického učiliště v Holešově. avšak ani u nového útvaru mu klidu dopřáno nebylo. Komunistický režim si z něj udělal lovnou zvěř. Nejdříve pracoval ve funkci výkonného praporčíka u školní roty, kde pociťoval určitou diskriminaci, a vzhledem k původní odbornosti nenalézal ani uspokojení. Dalším postihem bylo přemístění k provozní rotě, aby „neinfikoval budoucí kádry“.
Na vlastní žádost byl přemístěn do Prešova, kde byl opět zařazen ke své odbornosti. Vzhledem k jeho vynikajícím organizačním schopnostem byl pověřen funkcí správce střelnice, která se v té době nacházela ve velmi zuboženém stavu. Po 18 měsících cílevědomé práce vybudoval moderní střelnici, která byla hodnocena dobře až výtečně. Za „odměnu“ přišel rozkaz z ministerstva: „Z politických důvodů propustit!“ Nepomohly odborné ani morální kvality, rozhodovalo politické stanovisko.
Kdo nezažil mstivý komunistický režim, nedovede si představit, jak těžce sháněl vyhozený voják nějakou -jakoukoliv práci. Psal se rok 1974 a Jaromír Studnička chodil od jedné továrny ke druhé, ponižoval se a škemral o práci. Už ani nevěděl kolik dveří musel otevřít, než se mu podařilo získat práci v nově vznikajícím Výzkumném ústavu kovoprůmyslu „VUKOV“ v Prešově. Svěřena mu mohla být samozřejmě jen práce manuální. Nejdříve pracoval jako řidič nákladního vozu, potom několik let jako skladník. Později -od roku 1979 -pracoval v zemědělství, ale jako dělník v přidružené výrobě. Přes zimu pracoval jako topič, v létě jezdil na montáže po celé republice. Hned pracoval v železárnách na Kladně, za krátkou dobu v Rokycanech u vysoké pece, jindy zase natíral konstrukce, boural a stavěl ploty v Praze, pracoval se sbíječkou, betonoval, nosil, skládal, převážel. Při práci projel celé Československo, nenudil se, ale nadřel se.
Z pádu komunistické „nemoci“ v roce 1989 měl velikou radost a se spokojeností sledoval převlékání kabátů komunistických předáků. Dnes je rád, že celý systém, který ponižoval ho i celou jeho rodinu „šel do horoucích pekel“.
Přes všechny ústrky a diskriminaci prožíval spokojený rodinný život. Se svou manželkou Helenkou vychoval 4 děti. Ve své rodině vždy nalézal dobré zázemí. V Prešově žije do dnešní doby.
Na základě vyprávění Jaromíra Studničky zpracovali
Jaroslav Bílek a Josef Bartošek