Stanislav Mikuš
„Byl jsem vojákem z povolání a byl jsem jím rád!“
Podplukovník Stanislav Mikuš se narodil v početné zemědělské rodi ně v obci Ratkovice v okrese Trnava na Slovensku. Základní školu vychodil v místě bydliště a měšťanskou potom v Leopoldově. Po ukončení školní docházky mnoho příležitostí na výběr nebylo. Automaticky se počítalo s tím, že bude pracovat v místním jednotnom rolnickom družstve. Tato perspektiva však nebyla pro něj nijak lákavá. Proto, když přišli do školy náboráři vojenské správy, nerozhodoval se dlouho a přihlásil se ke studiu na Vojenské škole důstojnického dorostu v Rožňavě u Košic.
Jeho rozhodnutí bezpochyby ovlivnilo i to, že jeho nejstarší bratr se v roce 1944 jako velitel tanku aktivně účastnil Slovenského národního povstání (SNP) a jeho švagr bojoval na Dukle a v SNP jako příslušník 2. paradesantní brigády čs. armádního sboru v SSSR. Vojenskou školu důstojnického dorostu absolvoval ve školním roce 1952-53. Následně pokračoval v tříletém studiu Ženijního technického učiliště v Litoměřicích, které ukončil v roce 1956 v hodnosti poručíka ženijního vojska. Jeho první služební zařazení bylo rovněž v Litoměřicích, kde zastával funkci velitele ženijní průzkumné čety. V roce 1958 byl vyslán do pře-školovacího kurzu výsadkového vojska v Prešově. O rok později absolvoval zdokonalení ve výsadkové a speciální přípravě a následně se vrátil k mateřskému útvaru.
Služba u výsadkového vojska ho však stále lákala, a proto se přihlásil ke službě u Výsadkového průzkumného praporu zvláštního určení v Prešově. Na základě dobrých výsledků byl k tomuto útvaru přijat a zařazen na funkci ženijního náčelníka. V květnu 1960 byl vyslán spolu s pracovní skupinou do Holešova, kde připravili přestěhování průzkumného praporu do holešovských kasáren, kde pak působil i v dalších letech. V Holešově se mu velmi líbilo. Během služby absolvoval roční zdokonalovací kurz pro důstojníky ženijního vojska v Bratislavě a potom dálkově studoval v Brně.
Při transformaci praporu na 7. výsadkový pluk zvláštního určení byl určen do funkce ženijního náčelníka pluku. Příprava ženijních specialistů, výsadkářů a průzkumníků, která spadala do jeho náplně, byla náročná, avšak zajímavá a prováděl ji s opravdovým nasazením bez ohledu na čas. Na jeho činnosti musíme nejvíce ocenit tu skutečnost, že při nebezpečné práci s výbušninami nedošlo při výcviku nikdy k žádnému úrazu nebo jinému neštěstí. A příležitostí bylo nemálo.
Konec 7. výsadkového pluku zvláštního určení již čtenáři Holešovska dostatečně znají. Nesouhlas se vstupem sovětských vojsk, náročná služba v kritických dnech srpna 1968 a účast na přípravě akce k osvobození Dubčeka, to všechno mu způsobilo následné potíže. V roce 1969 byl převelen k ženijnímu vojsku a ustanoven do funkce velitele roty Vojenské střední odborné školy v Holešově. Toto funkční zařazení nemělo však dlouhého trvání. Po prověrkách v roce 1970 byl za své postoje a vyjádření nesouhlasu s okupací odvolán z funkce a později propuštěn z armády.
Tak jako všichni propuštění důstojníci měl i Stanislav Mikuš velké problémy najít nějaké zaměstnání. Až Zemědělské stavby v Kroměříži přijímaly takto postižené bez zvláštního kádrování. Po třech letech změnil zaměstnání a nastoupil do závodu Ergon. V roce 1990 odešel do důchodu.
Po zrušení 7. výsadkového pluku ztratil kontakt se všemi spolupracovníky. Doba tzv. normalizace a konsolidace nepřála udržování styků. Náplní volného času se mu stalo zahrádkaření, rodina a setkávání s novými přáteli. V roce 1990 byl rehabilitován, čímž se mu dostalo zadostiučinění a potvrzení, že jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání bylo neoprávněné.
Se svými bývalými kolegy se sešel až v roce 1990. Toto setkání na něj hluboce zapůsobilo, protože zjistil, že jeho kamarádi na něj nezapomněli a pro jeho čestné a přátelské chování si jej stále váží.
Rád vzpomíná na službu u výsadkového vojska a na dobrý kolektiv. Lituje jen, že události v roce 1968-69 a následně i rok 1970 je na tak dlouhou dobu rozdělily. Ke své službě sám říká: „Byl jsem vojákem z povolání a byl jsem jím rád!“
Jaroslav Bílek, Josef Bartošek