Miroslav Šedina

Životopis Ing. Miroslava Šediny, bývalého velitele 7. výsadkového pluku zvláštního určení

Plk. Miroslav Šedina

Miroslav Šedina se narodil 31. prosince 1930 v Mirošovicích v okrese Kutná Hora. V létech 1936 až 1941 vychodil obecnou školu v Malejovicích, následně pak měšťanku v Uhlířských Janovicích. Od roku 1945 do roku 1948 studo­val na gymnáziu v Kolíně. V roce 1948 mu vesnická organizace nabídla vstup do KSČ. Po prázd­ninách opustil reálné gymnázium a nastoupil do Školy důstojnického dorostu v pardubických kasárnách. Posláním těchto škol bylo připravit mladé chlapce pro další studium na vojenských školách. Zde se se­známil nejen s vojenskou službou, ale také se šikanou v té nejhorší po­době. To v něm vypěstovalo prudký odpor ke všem podobným jevům a v budoucnu proti nim nekompro­misně zasahoval.

Z Hranic do Moskvy

Po úspěšném absolvování školy důstojnického dorostu na­stoupil do Vojenské akademie v Hranicích a rok poté do Lipníka nad Bečvou. Zde byl vyřazen jako poručík a zůstal ve škole jako učitel střelecké přípravy. Po roce pak byl v rámci reorganizace přemís­těn do Ružomberka. V roce 1953 byl vybrán ke studiu na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě a povýšen do hodnosti nadporučí­ka. V témže roce se také oženil. V hlavním městě Sovětského svazu studoval tři roky. V posledním roce se vyučování přesunulo do letního tábora u Lvova. Během studia po­znal významné památky v Moskvě a bojiště 2. světové války v okolí, např. bojiště u městečka Naro Fo­minsk, kde byl v roce 1941 zastaven útok nacistické armády asi 20 km od Moskvy.

Poučení a varování

Po ukončení studia se vracel vlakem ze Sovětského svazu prá­vě v době, kdy začalo obsazová­ní Maďarska Sovětskou armádou v souvislosti s povstáním v roce 1956. Ve stanici Čop se vykládaly tanky, které odtud mířily do Maďar­ska. To pro něj byl poučný a varov­ný zážitek. Po návratu z Moskvy a krátké dovolené byl povýšen do hodnosti kapitána a jmenován náčelníkem štábu motostřeleckého pluku v Chebu. Mezi jeho povinnosti patřil i zvláštní úkol -řízení utajo­vaných zemních obranných prací na státní hranici a úzká spolupráce s pohraniční stráží v tomto prostoru. V Chebu se mu také narodil syn Miroslav.

Nástup do Holešova

V roce 1959 byl získán k prů­zkumně výsadkovým jednotkám a byl jmenován velitelem průzkum­ného praporu v Prešově, který byl ve svazku výsadkové brigády, ale odborněřízen zpravodajskou sprá­vou generálního štábu. Zde také absolvoval výsadkový kurz a prove-dl první seskoky z balonu a letadla. Rok nato byla výsadková brigáda přemístěna na Moravu. Hlavní část do Prostějova, průzkumný prapor a jeden další do Holešova. Šedina byl povýšen na majora a s rodinou se opět stěhoval, tentokrát z Prešo­va do Holešova, kde se mu narodila dcera Hana.
V roce 1961 vznikl v Holešově 7. výsadkový pluk zvláštního určení. Major Šedina se stal jeho velitelem. Zástupcem byl podplukovník Košan a náčelníkem štábu major Horváth a krátce poté major Dufek. Poslá­ním pluku byl výcvik výsadkových průzkumných skupin s cílem za­jišťovat průzkum vojsk případného protivníka, zejména přesuny vojsk z vnitrozemí na frontu, a zjišťovat rakety – nosiče jaderných zbraní, a to až do hloubky 500 km. Část skupin byla cvičena i na ničení raket v palebných postaveních.

Vstup vojsk

V roce 1966 byl Šedina po­výšen do hodnosti podplukovníka, předal velení pluku podplukovníku Košanovi a nastoupil na zpravo­dajskou správu generálního štábu do Prahy. Rodina se přestěhovala do Lysé nad Labem.
Po vstupu vojsk byl pro svoje politické názory a nesouhlas s oku­pací vyloučen z KSČ. K vyloučení nemalou měrou přispělo i to, že odmítl napsat odsuzující hodnocení na velitele pluku Vladimíra Koša­na a náčelníka štábu Jiřího Dufka, které mělo vést k jejich odvolání z funkcí u pluku.
Podplukovník Šedina byl pře­místěn k spojovacímu pluku do Li­toměřic. To však bylo jen přestupní stanicí pro postupné propouštění nežádoucích důstojníků z armády do zálohy v předem stanovených ter­mínech. Z Litoměřic byl také skutečně v roce 1971 propuštěn do zálohy.

Civilní život

Po odchodu do civilního živo­ta nastoupil u firmy Kancelářské stroje. Jako člověk velmi schopný, nadaný a vynikající organizátor se v krátké době vypracoval na místo vedoucího programátora. Naučil se poměrně rychle programovat v ja­zycích Assembler a Cobol. Stal se jedním z vedoucích v oboru systé­mového inženýrství. Spoluvytvářel a zaváděl automatizované systémy řízení podniku (ASŘP). Od tohoto podniku dostal podnikový byt v Pra­ze-Řepy, kde bydlel až do své smrti.
Po odchodu do důchodu pra­coval dva roky jako řidič autobusu u Dopravního podniku hl. m. Pra­hy a poté jako vedoucí skladník ve velkoobchodu s potravinářským zbožím. Jeho manželka zemřela náhle ve věku 54 let.  Po roce 1990 byl Miroslav Šedina rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka.
Podle písemného originálu napsal Ing. Jiří Dufek.
(Napsáno pro Klub vojenskýchvýsadkových veteránů Holešov a časopis Holešovsko v prosinci 2009.)

Miroslav Šedina zemřel v sobotu 7. srpna v roce 2010.

Z osobních vzpomínek Miroslava Šediny na okupaci v srpnu 1968

„V osudném období srpna 1968 jsem přijel z Prahy na celý týden, abych provedl seskoky z letounu, což bylo povinností každého aktivního výsadkáře. 21. srpna kolem 2. hodiny ranní mně volal velitel pluku pplk. Košana a oznámil mě, že vojska Varšavské smlouvy obsazují Českoslo­vensko. Rychle jsem se dostavil do kasáren. Horečně jsme přemítali a posuzovali, co nás čeká. Pluk byl uveden do bojové pohotovosti v kasárnách. Navázali jsme spojení s vedením města. Vyslechli jsme rozhlasový projev prezi­denta republiky, ve kterém nabádal, aby se vojska nestavěla na odpor se zbraní v ruce.
Přibližně v 6.30 hod. přijela od města po sil­nici ke kasárnám ve směru na Fryšták kolona tanků a zastavila naproti kasárnám. Připnul jsem si na opasek pouzdro s pistolí a spolu s velitelem pluku a náčelníkem štábu jsme vyšli z velitelské budovy a zamířili k bráně kasáren. Tam již stál ruský důstojník se svými podřízenými. Začal se rozčilovat, že mám zbraň a co si to dovoluji. Řekl jsem mu rusky, že já mám pistoli a on navíc 20 tanků. Řekl, že je velitel praporu ze zakarpatské gardové divize a že může při každém odporu natočit hlavně tanků a rozstřílet kasárna na padrť. Odpověděl jsem, že při takovém násilném aktu nám stačí dát domluvené znamení, otevřou se okna v pa­trech, vysunou se z nich pan­céřovky a tarasnice a v krátké chvíli bude tankový prapor zni­čen. Jak se bude cítit, až bude hlásit veliteli gardové divize, že jeho prapor před kasárnami shořel. To ho zarazilo. Potom jsme se v klidu domluvili, že kasárna neobsadí, utáboří se na sklizeném poli asi 200 metrů od kasáren a žádal o odběr vody pro potřeby praporu.

Nečekaná, ale vítaná po­moc přišla od města Holešova. Shromáždili asi 30 prázdných nákladních aut, která vyslali na silnici ke kasár­nám. Dlouhá kolona těchto aut pomalu projížděla po silnici kolem tankového praporu za neustálého halasného troubení. Dojela až do nejbližší vesnice, kde se otočila a manévr se opakoval zpět jízdou do města. Tato hřmotná akce dokázala, jak město soucítí se svou po­sádkou a jak ji podporuje.

A ještě k akci osvoboďte Dubčeka. Byla to nesmyslná akce. Nebylo známo, kam byl Dubček s dalšími politiky odvlečen, nebyly k dispozici prostředky pro určené jednot­ky. Dvě letadla IL-14 stojící na letišti v Holešově mohla být po vzletu sestřelena. Přesun jednotky určené k osvobození Dubčeka byl brzy po výjezdu z Holešova zastaven. Ve strá­ních nad Holešovem vojáci bu­dovali utajeně obranná posta­vení. Navštívil jsem je v lesích osobně. Byli bez jakéhokoliv zajištění a zřejmě byli také rychle odhaleni okupačními silami. Proti této akci jsem důrazně protestoval jako sebevražedné a můj protest byl vyslyšen.“


[CNW:Counter]