Stanislav Mikuš

„Byl jsem vojákem z povolání a byl jsem jím rád!“

Stanislav MikušPodplukovník Stanislav Mikuš se narodil v početné zemědělské rodi­ ně v obci Ratkovice v okrese Trnava na Slovensku. Zá­kladní školu vycho­dil v místě bydliště a měšťanskou po­tom v Leopoldově. Po ukončení školní docházky mnoho příležitostí na výběr nebylo. Auto­maticky se počítalo s tím, že bude pracovat v místním jednotnom rol­nickom družstve. Tato perspektiva však nebyla pro něj nijak lákavá. Proto, když přišli do školy náborá­ři vojenské správy, nerozhodoval se dlouho a přihlásil se ke studiu na Vojenské škole důstojnického dorostu v Rožňavě u Košic.

Jeho rozhodnutí bezpochyby ovlivnilo i to, že jeho nejstarší bratr se v roce 1944 jako velitel tanku ak­tivně účastnil Slovenského národ­ního povstání (SNP) a jeho švagr bojoval na Dukle a v SNP jako pří­slušník 2. paradesantní brigády čs. armádního sboru v SSSR. Vojen­skou školu důstojnického dorostu absolvoval ve školním roce 1952­-53. Následně pokračoval v tříletém studiu Ženijního technického učiliště v Litoměřicích, které ukončil v roce 1956 v hodnosti poručíka ženijního vojska. Jeho první služební zařazení bylo rovněž v Litoměřicích, kde zastával funkci veli­tele ženijní průzkum­né čety. V roce 1958 byl vyslán do pře-školovacího kurzu výsadkového vojska v Prešově. O rok později absolvoval zdokonalení ve výsadkové a spe­ciální přípravě a následně se vrátil k mateřskému útvaru.
Služba u výsadkového vojska ho však stále lákala, a proto se přihlásil ke službě u Výsadkového průzkumného praporu zvláštního určení v Prešově. Na základě dob­rých výsledků byl k tomuto útvaru přijat a zařazen na funkci ženijní­ho náčelníka. V květnu 1960 byl vyslán spolu s pracovní skupinou do Holešova, kde připravili pře­stěhování průzkumného praporu do holešovských kasáren, kde pak působil i v dalších letech. V Hole­šově se mu velmi líbilo. Během služby absolvoval roční zdokona­lovací kurz pro důstojníky ženijního vojska v Bratislavě a potom dálko­vě studoval v Brně.

Při transformaci praporu na 7. výsadkový pluk zvláštního určení byl určen do funkce ženijního ná­čelníka pluku. Příprava ženijních specialistů, výsadkářů a průzkum­níků, která spadala do jeho nápl­ně, byla náročná, avšak zajímavá a prováděl ji s opravdovým nasa­zením bez ohledu na čas. Na jeho činnosti musíme nejvíce ocenit tu skutečnost, že při nebezpečné práci s výbušninami nedošlo při výcviku nikdy k žádnému úrazu nebo jinému neštěstí. A příležitostí bylo nemálo.
Konec 7. výsadkového pluku zvláštního určení již čtenáři Hole­šovska dostatečně znají. Nesou­hlas se vstupem sovětských vojsk, náročná služba v kritických dnech srpna 1968 a účast na přípravě akce k osvobození Dubčeka, to všechno mu způsobilo následné potíže. V roce 1969 byl převelen k ženijnímu vojsku a ustanoven do funkce velitele roty Vojenské střední odborné školy v Holešově. Toto funkční zařazení nemělo však dlouhého trvání. Po prověrkách v roce 1970 byl za své postoje a vyjádření nesouhlasu s okupací odvolán z funkce a později propuš­těn z armády.
Tak jako všichni propuštění důstojníci měl i Stanislav Mikuš velké problémy najít nějaké za­městnání. Až Zemědělské stavby v Kroměříži přijímaly takto postižené bez zvláštního kádrování. Po třech letech změnil zaměstnání a nastou­pil do závodu Ergon. V roce 1990 odešel do důchodu.
Po zrušení 7. výsadkového pluku ztratil kontakt se všemi spolu­pracovníky. Doba tzv. normalizace a konsolidace nepřála udržování styků. Náplní volného času se mu stalo zahrádkaření, rodina a se­tkávání s novými přáteli. V roce 1990 byl rehabilitován, čímž se mu dostalo zadostiučinění a potvrzení, že jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání bylo ne­oprávněné.
Se svými bývalými kolegy se sešel až v roce 1990. Toto setkání na něj hluboce zapůsobilo, protože zjistil, že jeho kamarádi na něj ne­zapomněli a pro jeho čestné a přá­telské chování si jej stále váží.
Rád vzpomíná na službu u výsadkového vojska a na dob­rý kolektiv. Lituje jen, že události v roce 1968-69 a následně i rok 1970 je na tak dlouhou dobu roz­dělily. Ke své službě sám říká: „Byl jsem vojákem z povolání a byl jsem jím rád!“
Jaroslav Bílek, Josef Bartošek


[CNW:Counter]