Jiří Dufek
Životopis Jiřího Dufka, bývalého náčelníka štábu 7. výsadkového pluku v Holešově
Ing. Jiří Dufek se narodil v roce 1932. V šesti letech se jeho rodina přestěhovala ze Střelic u Brna na Podkarpatskou Rus. Jeho tatínek pracoval jako traťmistr u Československých drah a byl přeložen do Jasiny u polských hranic. Na Podkarpatskou Rus má Jiří Dufek dodnes krásné vzpomínky, které mu oživovali jeho rodiče.
14. března 1939 bylo území kolem Jasiny zabráno Maďarskem, a tak se rodina musela stěhovat zpátky na Moravu.
Jiří Dufek dokončil obecnou školu a v roce 1942 nastoupil reálné gymnázium v Brně. Za ilegální činnost bylo v průběhu války zatčeno 8 členů rodiny a 6 z nich nacisté popravili. Třinácté narozeniny „oslavil“ ve sklepě v době nejtěžších bojů
o Brno. I přes mládí ovlivnila nacistická okupace zásadním způsobem jeho myšlení a směřování.
Po maturitě se rozhodl jít do armády a tehdy také vstoupil do Komunistické strany. Nastoupil do Vojenského učiliště v Lipníku nad Bečvou, které ukončil po dvou letech v hodnosti poručíka. Nejprve v učilišti zůstal jako velitel školní čety a následně byl vybrán ke studiu do Vojenské akademie v Praze. Vysokou vojenskou školu ukončil v roce 1957 v hodnosti nadporučíka. V době studií se také oženil.
Po absolvování školy zahájil vojenskou kariéru u motostřeleckého pluku v Hodoníně. Absolvoval kurzy řízení nové tankové techniky a vyhodnocování leteckých snímků. O dva roky později převzal samostatný průzkumný prapor kroměřížské divize. Pak přišel další životní zlom. Psal se rok 1961 a Jiří Dufek dostal nabídku práce ve funkci velitele praporu výsadkového pluku v Holešově. Po absolvování krátkého kurzu a prvních seskoků z letadla se hlásil u velitele pluku Miroslava Šediny. Po dvou letech byl jmenován náčelníkem štábu pluku a povýšen do hodnosti podplukovníka. Po násilném rozpuštění výsadkového pluku v roce 1969 byl převelen na odkladiště k výsadkové brigádě do Prostějova a v roce 1971 propuštěn jako nevyhovující z armády.
Ing. Dufek: „Velice rád vzpomínám na Holešov, na město, kde jsem prožil nejlepší roky, na plodný a spokojený život, na svoje přátele i na malou zahrádku u letiště. Myslím si, že jsem život nepromrhal.“
Ing. Dufek: „Po osvobození v květnu 1945 jsem se zúčastňoval všeho života v obci, v Sokole, ve Svazu mládeže, zúčastnil se Všesokolského sletu i pohřbu prezidenta Edvarda Beneše v Praze. Šel jsem jako mnoho mladých do všeho s nadšením. V době letních prázdnin jsem byl na brigádě v Ostravě bez nároku na jakoukoliv odměnu. Chtěli jsme změnit svět. Chtěli jsme svět bez násilí, nenávisti, spravedlivý pro všechny. Republiku jako most, který spojuje, a ne po kterém se šlape. Lepší svět. To je cílem každé nové generace.
Bylo to cílem i naší generace.“
Jiří Dufek: „Proč jsem vstoupil po válce do armády a v té době i do Komunistické strany? Neměl jsem mnoho na vybranou. V roce 1938 nás v Mnichově zradili spojenci, na které se celý národ spoléhal. A tak jsme se obraceli na Sovětský svaz. Nakonec to byl on, kdo nesl téměř po celou dobu hlavní tíhu války proti nacismu v Evropě. Německé obyvatelstvo utíkalo před postupující Rudou armádou a hledalo záchranu na západě. V době, kdy se Rudá armáda rvala o každý metr území, projížděly armády na západě bez většího odporu. Nacisté viděli hlavní nepřátele v komunistech, sociálních demokratech, sokolech a v inteligenci. Ti také byli nejvíce vězněni a popravováni od samého počátku okupace. Tak jsem to viděl já jako kluk a tak se to také chápalo v rodině, a to nejen v naší. Padesátá léta nebyla jen o komunistické diktatuře, ale také o přípravě na novou válku. Kde jsem měl tedy vybírat? Nešlo snad také v té době o obranu vlasti?“
Vzhledem ke svým postojům k polednovému vývoji a k okupaci v roce 1968 nemohl v Holešově ani v tehdejším Jihomoravském kraji zůstat. Po několika pokusech se mu podařilo najít práci v úseku zásobování u Železničního stavitelství Praha. Nesměl však vykonávat oficiálně žádnou vedoucí funkci. Byl ovšem uznáván, mohl se podílet na rozhodujících pracích, které v té době závod prováděl, zejména na výstavbě pražského
metra a modernizaci železničních tratí, pražského letiště, výstavbě dálnice či rekonstrukci energetické sítě v Praze. Podílel se rovněž na výzkumných úkolech ministerstva dopravy, konkrétně na využití osobních počítačů.
Své si po roce 1969 zažila i celá rodina Jiřího Dufka. Manželku přijali vždy jen na podřadné místo, nemohla uplatnit svoje znalosti jazyků. Syna nechtěli uvolnit z pracovních záloh, aby se mohl s rodinou přestěhovat.
U Železničního stavitelství pracoval Jiří Dufek do roku 1998 a poté se podílel jako společník na založení menší obchodní firmy, která prosperuje dodnes. Po 56 letech pracovní aktivity odešel definitivně v roce 2007 do důchodu. Ministerstvo obrany Ing. Jiřího Dufka stejně jako mnoho jiných v roce 1990 rehabilitovalo a byl povýšen do hodnosti plukovníka.
Jeho manželka, se kterou prožil padesát let, zemřela. Tragicky zahynul i syn. Ing. Dufek začal ke stáří nový život. Má spoustu zájmů, snaží se žít aktivně, dokud to zdraví dovolí. Například i tím, že spolupracuje s holešovským Klubem vojenských výsadkových veteránů.
Na základě podkladů Jiřího Dufka zpracoval František Sovadina
Ing. Jiří Dufek: „Po celou dobu jsem byl předmětem zájmu bezpečnostních orgánů. Až v současné době, kdy se tomuto období mohu věnovat, si vše dávám do souvislostí. Vždy před výročími a významnými návštěvami stálo před mým domem vozidlo se dvěma muži. Nyní jsem se dozvěděl, že jsem na seznamu akce Norbert. Ještě před revolucí mě informoval jeden spolupracovník, že na bezpečnosti je fotodokumentace o tom, jak stavím rodinný domek. Došlo také k několika pokusům stíhat mě za hospodářské trestné činy.“
Ing. Jiří Dufek: „Moje svědomí je čisté. Moje postoje nevznikly náhodou v lednu 1968. Předně jsem byl vždy veden rodinnou tradicí a výchovou k vlastenectví, spravedlnosti a k tomu, abych se mohl každému přímo podívat do očí. Měl jsem pro to příklady z rodiny. Nejen u těch, kteří byli popraveni. Když za mým dědou přišli Němci v roce války s výhodnou nabídkou práce, prohlásil: pro Hitlera nezatluču ani hřebík. Když za mým otcem, tehdy vedoucím pracovníkem ministerstva dopravy, přišli v roce 1969, aby napsal svoje vyjádření ke vstupu vojsk, napsal: Jde o okupaci. Druhý den nesměl do kanceláře a dožil rok do důchodu jako poskok.
Rozpor mezi ideou a praxí komunismu mně začal být zřejmý v roce 1956 po odhalení stalinské praxe. Utvrzoval mě v tom i kritický postoj mého otce k politice strany v praxi a jeho poznatky ze zahraničních cest.“
Plk. Ing. Jiří Dufek zemřel v Praze dne 30. října 2018 ve věku 86 let.